V pryč. Večer vyplňuju Babišovo kontrolní hlášení, jsem z toho pěkně frustrovaný. Frustraci zabíjím jídlem. Dávam si lowcost pizzu, kterou jsem si impulsivně koupil v Lidlu v akci. Nechápu co mě to napadlo, měl jsem si dát Sushi, a ne břichabol za 40 Kč. V posteli si čtu WoLD a říkám si, že musím mít LD. Pouštím si Debussyho na usnutí, po chvíli se mi začínají u hudby vizualizovat nějaké věci. Jsem v koncertní síni, jako pavouk lezu okolo sedaček, které jsou ale prázdné. A do toho se mi chvílemi vizualizuje orchestr, který mi k tomu pavoučímu lezení hraje
. Moc to nedává smysl, scéna se rozpadá, Debussy ale hraje pořád dál. Najednou jsem u motorky, tak na ní nasedám a jedu. Snažím se přidávat plyn do rytmu Debussyho, moc to nejde, blbá hudba na motorku. Zvláštní je, že kromě hudby si i jasně uvědomuji, že mě bolí to břicho. Takový napůl WILD, napůl realita. Pak ale přijde bomba. Na scéně se zvizualizuje obličej Babiše. Tím svým slovenským zkomolencem mi něco říká, je to přesně jeho hlas, jeho dikce, prostě dokonalá halucinace. Uvědomuji si, že musím chytit příležitost za pačesy a ptát se. Na urážku nereaguje. Ptám se, proč to dělá. Babiš: abych měl prachy, ne? Já: a co z toho budeš mít? On: No přece slávu. Já: něco o koblihách. On: No tak se z nich (ne?)poser. (U posrání z koblih mi Babiš zmizel a objevila se WC mísa). „Prohodíme“ ještě pár vět, takový pingpong, jeho autenticita mne dostane a sen se rozpadá. Nejsem si jist, zda pak byla další motorka nebo se mi to plete, ale při startování objevuji před sebou Babettu. Krásnou, bílou metalízu, s chromy, za jakou by soudruzi v Považské Bystrici byli určitě hrdi. Chvíli si ji prohlížím, nádrž má „moderní“, nahoře není zavařená, ale má plastový vrch. Sen si zase něco vymyslel, jak jsem se zamyslel já, Babetta se rozpadla. Tak se rozjíždím na motorce (a zase si uvědomuju jak mě tlačí ta náhražka pizzy v břiše), motorka přestává jet. Koukám se, co se děje. Místo motoru ten krám má cosi co vypada jako hodinový strojek, ozubená kolečka jen tak venku a je jich tam jako v Porscháckém PDKčku. No jasně, to nemůže jet, když tam je budík místo motoru a nemá ani kryt. „Probouzím“ se a zjišťuju, že břicho v reálu bolí víc než jsem to vnímal ze snu, jdu si dát whiskey a trochu čaje. Zapisuji rovnou do deníku a uvědomuji si, že se mi na chvíli po Babišovi zvizualizoval ještě Ivan Trojan a taky mi něco peprného řekl s tím svým jízlivým tónem (jedna nebo dvě věty, nedokážu si to už vybavit).
